Když sedíte na svém terapeutickém sezení a probíráte své vlastní myšlenky, přemýšlíte někdy nad tím, co váš terapeut cítí a co si myslí? Když se někomu otevřete a prozradíte ze sebe tolik, je nemožné, abyste občas nebyli zvědaví na to, co prožívá. Můj otecRobert Firestonenedávno napsal knihu, která nabízí jedinečný pohled do mysli terapeuta, Překonání destruktivního vnitřního hlasu . Vypráví v ní skutečné příběhy práce s pacienty v terapii a jejich procesu transformace. Ve svém úvodu napsal: „Psychoterapie představuje silnou osobní interakci a jedinečný lidský vztah, ve kterém se trénovaná osoba pokouší poskytnout pomoc druhé osobě tím, že se pozastaví a prodlouží.“ Cílem terapeuta není někoho soudit nebo kategorizovat, ale porozumět mu jako jednotlivci, aby se cítil viděn.

V nedávném rozhovor Můj otec o své knize řekl: ‚Kromě školení a zkušeností by ideální postoj terapeuta ke klientovi nejlépe vystihly následující přídavná jména: vřelý, soucitný, upřímný, přímý, zaujatý, zvídavý, neodsuzující, s úctou a hlubokým citem. Pocit rovnosti by existoval tam, kde by obě strany pracovaly na rozvoji porozumění spíše než na automatické aplikaci terapeutovy předem určené teoretické orientace.“

Tyto vlastnosti umožňují terapeutovi zaujmout osobní přístup, ve kterém nabízí skutečnou odpověď každému klientovi. To zahrnuje všímání a citlivost na překryvy, které poškodily pocit skutečné identity člověka. Ve většině případů to zahrnuje pomoc lidem rozpoznat a pochopit, jak se přizpůsobili sociálnímu světu, do kterého se narodili, a který formoval jejich život.

V tomto smyslu je nejdůležitějším úkolem terapeuta pokoušet se vidět člověka takového, jaký by byl, kdyby nebyl v raném věku vychýlen z formy. Cílem mého otce vždy bylo pokoušet se představit si lidi bez jejich obrany nebo nálepek, které jim dává rodina a společnost. Jedna z nejvíce život měnících lekcí, které se lidé mohou v terapii naučit, je, že definice sebe sama, podle kterých žijí, nemusí nutně vyjadřovat to, kým skutečně jsou.

Tolik z nás má tendenci definovat sebe a svou osobnost pevně daným způsobem (tj. mám obavy, jsem společensky neobratný, moc mluvím nebo jsem prostě špatný v tom či onom.) Ode dne rodíme se, jsme v mnoha ohledech definováni. Na rodinné i společenské úrovni jsme označováni a viděni způsobem, který nemusí nutně odrážet to, kým skutečně jsme. Dokonce i ti nejlepší rodiče mají tendenci své děti kategorizovat (tj. „Je chytrý, záludný, bázlivý nebo se neovládá.“ „Je odvážná, svéhlavá, družná nebo tvrdohlavá.“)  Aniž by to rodiče měli v úmyslu, hodně promítají na své děti a předávají negativní i pozitivní pohledy na sebe na další generaci. Mnoho rodičů očekává, že jejich děti budou rozšířením sebe sama a zacházejí s nimi způsoby, které buď kopírují nebo kompenzují jejich vlastní dětskou bolest. Ať tak či onak, dítě není nutně vidět takové, jaké skutečně je. To může nechat děti zmatené z toho, kým skutečně jsou, a způsobit, že budou mít potíže s vytvářením své vlastní jedinečné identity.

Během dětství se člověk vyvíjí psychologické obrany vyrovnat se s jejich konkrétními podmínkami. Tato obrana je může chránit jako děti, ale často je omezují nebo jim ubližují jako dospělé. Vzpomeňte si na malou dívku, která ve své domácnosti mlčí, aby se vyhnula výbušným rodičům, nebo na mladého chlapce, který zjistí, že jediný způsob, jak upoutat pozornost, je hodit záchvat. V každém z těchto případů může to, co bylo kdysi nutným zvládáním chování, vést k nezdravým vzorcům chování a pokřivenému pocitu identity. Dívka může vyrůstat s problémy mluvit za sebe, cítit se plachá v sociálních interakcích a nervózní z důvěry v ostatní. Pak se bude kritizovat jako plachá a asociální. Chlapec může dosáhnout dospělosti s pocitem úzkosti a tlaku, aby si ho ostatní všimli. Může mít potíže s ovládáním svého vystupování nebo chování vyžadujícího pozornost.

V ideálním případě jsou terapeuti citliví na způsoby, jakými byl každý jednotlivec zraněn. Protože nemají žádné spojení s minulostí svých klientů, mají terapeuti možnost vidět své klienty bez nálepek, které na ně byly navaleny. Tato jedinečná perspektiva umožňuje terapeutům nabídnout svým klientům skutečnou reakci, která neposiluje jejich staré definice. Příběhy v knize mého otce ilustrují, jak proces terapie umožnil skupině jednotlivců odloupnout vrstvy obran a najít sami sebe. Tyto zkušenosti s klienty jsou součástí toho, co mému otci pomohlo rozvinout jeho koncept diferenciace , ve kterém se jednotlivci oddělují od své přidělené identity a napadají obranu, kterou si vytvořili na podporu této identity. Jsou pak schopni lépe prozkoumat svůj vlastní jedinečný pocit sebe sama.

Dobří terapeuti se snaží vidět své klienty bez překryvů na jejich osobnosti generovaných minulostí a podnikají kroky, které jim pomohou, aby se nakonec viděli stejně. „Nikde v životě není člověku nasloucháno, cítěno, empatizováno a zažíváno s tak soustředěným sdílením a důrazem na každý aspekt osobní komunikace,“ napsal můj otec. Mým cílem v terapii je ctít tuto formu komunikace a neustále se ptát: 'Jaká by ta osoba byla, kdyby byla opravdu nejvíc sama sebou?' Když to my jako terapeuti úspěšně děláme, jsme schopni identifikovat a poznat dobro, které existuje v každém člověku, a proto vidět nejúplnější možnosti tohoto jednotlivce. To je pro mě jeden z důvodů, proč jsem nejvíce vděčný za to, že jsem terapeut.